Narozeniny

Ve ctvrtek bylo to moje narozeniny. Je mi uz ctyricet. Skoro mrtvej.

Nevim co mam na tom myslet. Byl jsem vic trudnomyslny kdyz bylo mi tricet, ale zrejme nemohu rict, ze jsem stastny.

Pochopim, ze mam jeste malo casu a jeste jsem neudelal nic duleziteho. Nenechal jsem sve stopy nikam krome v pisku.

Ale jeste mam nadeje, to jedina vec, kterou nemohu ztratit.

Neduvera v sebe

Behem tvoreni kazdeho animovaneho filmu, ktery jsem notocil bylo vzdycky obdobi neduvery v sebe. Mam vubec talent? Zblaznil jsem se? Jsem nic vic nez programator?

A prave ted tu pocit mam.

A az takovou uspech dostanu porad budu mit takove pocity. Pocity, nad kteremi musim nejak zvitizil.

To neni jina volba.

Konkurence

Tento tyden televize Fox oznamil konkurence za novou animovanou serii a i kdyz prvni epizoda me serie Ionescovi neni vubec hotova, predlozim to.

Vzhledem k tomu, ze termin konkurence je 28. listopadu, moc nebudu spat behem pristich dvou tydenu.

Mam nadeje? Kdovi.

To neni typicka Americka serie. Je to docela divne a ma hodne esoterickych odkazu. Ale si myslim, ze je to smesne a kdyz je to smesne ma sanci.

Drzte mi palce. Hodne palcu. Pujcte si prosim vas palce od kamaradu.

Dovolte . . .

Dovolte, abych se vam predstavil.

Ta slova byla treti veta cestiny, kterou jsem se naucil.

Kdo jsem ja?

Jsem American, ktery davno zil v Praze a ktery jednou mohl mluvit par slov ceskych. Dnes ziju mimo Los Angeles, kde nikdo nemluvi cesky. Ani slovo. Krome "robot". A "polka". A opravdu se mi ta cestina chybi.


Kdyz "kolik stoji?" babicky se ptaji,
Kdyz "dobrej den!" Prazaci zpivaji.

Ta cestino! Ta cestino!
Proc mam tak rad?

Ten jemny prizvuk,
narodni poklad.


Konec spatneho basnictvi.

Doufam, ze budete moji strasnou cestinu trpet a se obcas vratit.

Az priste . . .